Joú a Hoú RuUuLezZz

Zamýšlela sem se nad ******** vztahu, kterej není vztahem. Jen pouhou iluzí.
Iluzí, která je moje a nikomu jinýmu už nic neříká.
Bolí mě z toho hlava. Věčně totiž, opravdu věčně vidím sebe a tebe. Sme spolu. Za jednu ruku se držíme. Sníme spolu.

 ŽIJEME
SPOLU.    ŽIJEME
SPOLU.    ŽIJEME
SPOLU.    ŽIJEME
SPOLU.   ŽIJEME
SPOLU.

 Ale kde? Na tý podivný planetě. Tady jich je takových dost. Asi
šest miliard. Asi šest miliard mozků, těl, duší, srdcí. 12 miliard očí,
uší, plící, nohou, rukou. 120 miliard prstů. Ve vnitru tý jedný
planety, v hloubi srce, fantazie, obrazotvornosti. Tam sem  já a ty.
Sme tam spolu.Pořád,pořád jen ty a já a naše malá hra...Džop, nazvu to
tak...Možná.. ne nechám to tak... Ale jinak? Jinak nás nikde nenajdu.
Proto věčně zdrhám
na tu jednu planetu. A je mi při tom všeljak.

Proč sem si tě tak silně, nevratně, pevně, hluboce
zafixovala???????????? Těžko
říct. Vidím ranec důvodů. Všechno to sou jenom vzpomínky a
sny..Ano,sním o nás dvou každou chvilku, každou vteřinu.. Porád tě mám
v mojí mysli,v mím HEART! A jak je
známí, vzpomínky a sny sou jen subjektivní.Bohužel...Takže jebaaat.

 Jenom vzpomínky.  Jenom vzpomínky.  Jenom vzpomínky.  Jenom vzpomínky.  Jenom vzpomínky.
                           a sny                           a sny                        a sny                          a sny
Nic na čem je
možný zakládat důvody. Ale já na tom materiálu stavěla.. Aaa jak to vidím,
ta stavba si ještě celkem odhodlaně stojí. Sice ji několikrát ofoukl
vítr.
Několikrát ji zahrozili, že ji zbourají. Chtěli tam stavět
dálnici do budoucnosti. Novou cestu, která vede do neznáma. Ale protože
ten barák sem stavěla na těch subjektivních vzdušných vzpomínkách aa snů,
nezbourali ho. Raději se rozhodli tu dálnici stavět o 200 metrů dál.
Mimochodem, ti stavitelé sou ty částice myšlenek a snů, který chtějí
zapomenout a jít dál. Teď jim to mám doslova za zlí, že ten barák
nezbourali. Mohli použít ten nejlepší dynamit, nejlepší buldozer, hodit
na to víc než 5000 tunoví závaží. Měli se víc snažit. A jebat na
nerozbitný neobjektivní materiál. Měli???



Myslím, že džop. Dneska právě v tuto hodinu džop. Ale předpokládám, že se
ten materiál v podobě vzpomínek a snů brzy vkrade mezi ty stavitele dálnice.
A zase bude stavba dálnice zpomalena.Ej kej ej... Zatím co  budou myšlenky a sny na
budoucno zařezávat, ty druhý vzpomínky a sny, budou přistavovat. Nevím pro co
se tentokrát rozhodnou, jestli pro další pokojík, nebo balkon???
Ale
jaký má smysl další přístavba? Jakej? Ptám se, jelikož myslím si, že
stejně ten prostor bude neefektivně využit. A jak já, efektivností
posedlá, bych se na to mohla dívat? Jak? Jedině krátce, jedině z
nechutí. A  brzy by naběhla zase stavba dálnice. Mí stavitelé by se
brzy probrali, ze spánku. A dala bych jim příplatek. Jelikož si ho
zaslouží. Budoucnost si zaslouží investici. Ale minulost? Schválně,
zeptám se.

 Kdo by dal miliardy za přestavbu domu. Ten dům by měl už
nějakých těch 300 let za sebou. Kdo by do toho šel? Já jop. Ovšem za
určitých předpokladů.

Ne, je to jen zlomek toho
co očekávám. Dál toužím po trávení času nad restaurací nábytku. Bude
muset semnou taky restaurovat obrazy, knihy. A studovat historii toho
domu. Musel by mít o tom domě ponětí, měl by mít k němu vztah. A kde je
ten, kterej mě dohnal k tomu, abych stavěla tý budově základy? Jedině
ten by se mi do pracovního týmu hodil, jedině on.

Myslím si, že ani neví, že dělám konkurs pro pracovní tým. Jistě
netuší, že zrovna on by se mi tu náramně hodil. Mám mu to dát vědět?
                         :o((. Zkusila jsem to. :o((
Nejspíš už bydlí jinde, na jiný z těch šesti miliard
planet. Nebo teprve hledá jednu z těch, na který by se mu ten život
líbil.Ale já neči,neči aby byl jinde,aby měl myšlenky jinde... Ale asik teď pobývá na svojí planetce. To je tam, kde sme každej.
Každej ve svých myšlenkách. Všichni u sebe, ale někteří i jinde. Jako
je on u mě.
A střídavě ho odstěhovávám z baráku. Přímo ze svího
pokoje. Teď tak přemýšlím, kolikrát jsem mu sbalila všechny jeho
kufry??? Asik je to jen zbytečná ztráta času. A kolikrát
jsem ho na svou planetu zase přestěhovala?

Kolikrát sem mu zaslala pozvánku:

"Vrať se, je tu bez tebe pusto a
prázdno???" "Vrať se, je tu bez tebe pusto a
prázdno???"

V tuto chvíli sví dosavadní znalosti matematiky raději
nevyužívám.x)) Nevyplatilo by se to. Hlava by mě ještě daleko více
rozbolela. Na maximum. A ještě něco. Naprosto by mě to otupilo.Džop, je to tak...

Zároveň bych na tom projektu restaurování, sestavování, dostavování,
opravování, ráda pracovala. Jedině s ním. Uklidnilo by mě, že dělám
něco smysluplného. Což by se naprosto lišilo od mího dosavadního stavu
očekávání.
Vím, že nic nenastane.
 Proč?
Cítím to =(. Jistě víte, že srce
je zrádný. Něco vám nalhává, lstivě šeptá. A nakonec zklame.
 Nebo spíše
zklame tu vaši planetu. Jakoby na vás vyslalo nakonec místo přátelských
marťanů, několik odporných mimozemských bytostí. A tak nevím. Proč
vlastně o tom píšu??? Proč o něm? Proč nevyužiju čas efektivněji?
 Rozumný vysvětlení jde najít. Je na mí planetě. Najdete ho? Dlouho se
neukázal a najednou je tu pořád. A já mu ty kufry balím po částech.
Doufám totiž, že se ukáže i ve sví ztělesněný podobě. Ale marně. Proto
nad tím dumám. Přemýšlím. A balím věci po částech. Nechávám mu jen ty
nejdůležitější věci pro přežití. Ponožky, aby mu nebyla zima na nohy, a
aby měl polovinu z těch prstů co má, v teple.x))
Chápete?
 Chci, aby
nemusel jít do nemocnice. Aby mi ho neodvezli na jinou planetu. I když
je to marný, že toužím, aby tu zůstal. Vím to, jistě brzy mu zase kufry
dám před dům. I s ponožkama. Protože cítím, že on mě přestane bavit.
Vím, že ta představa o něm, mi nebude chtít pomoct s restaurací.
Ona nemá na to dost sil. A přece nebudu živit parazita?
 Nechci ho ani
cítit. Zároveň jeho představa mi dává naději, že jednou ožije. Ale ona
nikdy neožije na mí planetce. Ne v mojim srci. Ne v mojí hlavě. Jen ta
parazitická představa mi bude přežívat na mozku. Jenom moje obrazotvornost
jí to dovolí. A srce? To se tomu podvolí. A mezitím rozum se rozzuří a
všechny vyvraždí, jen s mojí obrazotvornou myslí bude mít problém. Ale
já se podvolím. Podvolím se generálovi, který mě ušetří od trápení. Od
toho trápení, který narušuje jasný myšlenky. A ty si jejich zdrojem.
Jen ty, představo!

Vytvořil Shit | dne 04.01.2009 14:43:45 Stálý odkaz